Už vlastně ani nevím, jak dlouho to je, co se celé mojí rodině změnil život. Před tím, co dědečka postihla CMP, jsem vedla takový běžný život jako ostatní děti a kamarádi mého věku. Hodně jsem se věnovala svým koníčkům, škole a třeba i jen tak odpočívala. K babičce a dědečkovi jsem vždy chodila velmi ráda a také jsem tam trávila hodně času. Nejvíce jsme si spolu užívali pečení, sledování filmů a pohádek a samozřejmě i procházky. Mohla jsem s dědou dělat vlastně cokoliv, pořád si povídat, chodit na výlety, jezdit na chatu atd. Ráda vzpomínám i na chvilky, kdy jsme spolu luštili křížovky, sudoku, různé hlavolamy a obdivovali krásné malby a obrazy.
Pamatuju si, že se rodiče bavili o tom, jak je dědovi, protože mu jednou večer nebylo dobře a měl bolesti hlavy. Všichni říkali, že se z toho vyleží, ale nikdo nečekal nic z toho, co následovalo. Ráno, když se děda probudil, prostě nemluvil, nedokázal to. Babička měla opravdu veliký strach. O pár chvil později nedokázal děda ani vstát, natož chodit. Babička hned volala záchranku a dala o tom vědět rodině, i mým rodičům. Jelikož jsem byla pořád docela malá (7 let), moc jsem to nechápala a nevěděla jsem jak reagovat. Netušila jsem, proč se to stalo, jak se to stalo nebo co to je za nemoc. Ale samozřejmě mi neudělalo radost, že je děda v nemocnici a nějakou dobu ho neuvidím.
Po dvou týdnech, kdy byl děda v bezvědomí, ho z oddělení ARO přesunuli na JIPku a po dalším týdnu se děda začínal zotavovat. Samozřejmě to nebylo jednoduché, ale byl moc šikovný. Musel se znovu naučit mluvit, psát, chodit a vzpomenout si na vše, co měl a prožil. Ale nebyl na to sám, měl totiž nás, svou rodinu. Aby si vzpomněl a zapamatoval si nás, dali jsme mu naše fotky, oblečení, pro vůni, předměty, které s námi byly spojené a taky jeho oblíbené věci, golfový míček, parfém, tričko. Rodiče a babička mu pouštěli jeho oblíbenou hudbu. Po nějaké době už lépe mluvil, ale nedokázal se pořádně vyjádřit ani dokončit větu.
Asi měsíc po „nehodě“ jsme ho přijeli navštívit i já s bratrem (a rodiči). Když jsem dědečka uviděla, měla jsem ohromnou radost. Šli jsme na kratičkou procházku parkem a tam jsme čas strávili u takové kouzelné lavičky. Dokonce nezapomenu na to, jak jsem tam s dědou jezdila na vozíku. Ta návštěva nás opravdu potěšila.
O asi týden nebo dva později se děda dostal na chvíli domů, ale pak hned odjel i s babičkou do lázní, kde už začínal lépe psát a trénoval zde i chůzi, paměť a řeč. Tady jsme ho také navštívili a to už byl moc šikovný. Vzpomínám si, že když jsme tam byli, všichni jsme si přivezli plavky a šli jsme do vířivky, děda nemohl plavat, ale měl svoje rehabilitační cvičení. Když se dostal domů, byl na tom mnohem líp.
Bralo mi to ale i volný čas, který jiné děti trávily spolu. Každý všední den jsem místo hraní si se spolužáky na hřišti, chození do cukrárny nebo jen tak si povídání, jezdila vždy na čas autobusem k prarodičům. Když něco potřebovali dokoupit, dala mi babi předem vědět a šla jsem do Hrušky. Nejčastěji to bývalo jen pár věcí, jelikož na větší nákupy jezdili rodiče autem, ale jak jsem mohla, tak jsem pomohla. Pak jsem u nich jako první vyvenčila Bellu, jejich pejska a pomohla jsem s domácími pracemi, vytírala jsem a zametala schody, umyla jsem nádobí, zalila květiny, utřela prach, prostě, co bylo potřeba udělat. Během toho už jsem se snažila věnovat prarodičům a co nejvíce si s nimi povídat. S takovou se člověk nikdy nenudil.
Hodně jsem se snažila spolu s dědou trénovat. Chodili jsme se procházet pomalu po zahradě, a obdivovali jsme u toho tu krásu přírody, taky v domě s berlemi. Hodně jsme si povídali, četli knížky, aby se zlepšoval ve vyjadřování a plynulé řeči. Hráli jsme i pexeso a hry na paměť. Dokonce jsme společně kreslili a tvořili všechno možné. Takže jsme se díky toho snažili dělat věci, které měl děda vždycky rád.
Když takhle uplynulo asi půl roku, děda už byl skoro jako dřív. Procházky už nebyly jen na zahradě, ale staly se z nich i výlety v přírodě. Nemluvil trhaně a nesmyslně, ale jako úplný básník. Nepsal jako dítě v první třídě, ale dokonce se znovu naučil překrásnou kaligrafii, kterou ovládal už od mládí stejně jako kresbu a malbu. Babiččiny obavy o problémy s dopravou taky zmizely, protože se děda dokázal opět naučit řídit.
Může se to zdát jako hodně těžké a nezvladatelné začít vlastně od znova, ale není to nemožné. Když svým blízkým budete oporou, dáte jim najevo, že tu pro ně jste, budete se snažit pomáhat i s úplnýma drobnostma a překonáte ten nepříjemný strach, dokážete to a věci budou jako dřív nebo dokonce i lepší.
Zdroj: autentický příběh, ČR. Anonymizováno