Část čtvrtá – období domácí péče (život po CMP)

Nastal den „D“. Po třech měsících si vezu manžela domů. Je pátek, víkend před námi, což je z hlediska načasování ideální stav. Pokroky, kterých v ústavu manžel dosáhl, mu umožnily vrátit se do domácího prostředí, což ale neznamenalo automatický „návrat k normálu“…

Manžel je nyní téměř soběstačný – chodí (byť velmi obtížně, pomalu a kolísavě), mluví (již docela srozumitelně, jen některá písmena si s ním stále hrají na schovku a v telefonu mu pořád není dobře rozumět), jen ta levá ruka stále ještě neposlouchá. Nevadí, má aspoň tu pravou, se kterou si zvládne umýt zuby a najíst se. Lžící. Jídlo mu stále krájím a mělním, vše mu musím připravit, přinést. Sprchování ještě sám nezvládne, s oblékáním je také potíž – jednou rukou to jde velmi těžko. Nejhorší jsou ponožky! U těch se manžel vždycky rozčílí, než mne zavolá, abych mu pomohla…

Víkend zvládáme celkem dobře, a já začínám být nervózní z přicházejícího pracovního týdne. Mám strach nechat manžela doma samotného, bez dohledu. Co když upadne a něco si udělá? Co když si ve snaze „obsloužit“ se nějak ublíží? Co když se ataka vrátí a nikdo doma nebude, aby mu pomohl a zavolal záchranku? Napadají mne různé scénáře, ale žádný není poklidný, bez rizika. Mám strach. Opravdový strach, že to sám nezvládne. Doposud byl manžel pod 24 hodinovým dohledem. Vše, co potřeboval, dostal na stříbrném tácu až pod nos. Nemusel se starat vůbec o nic. Neustále s ním někdo cvičil, pracoval, mluvil, poskytoval mu veškerý servis. Jak to tedy zvládne zítra doma sám? Tolik hodin! Do pozdního odpoledne? Byť se všemocně snažím nedávat svůj neklid najevo, manžela očividně napadají stejné myšlenky. Dochází mu, že u něj poprvé za celou dobu nikdo nebude, že bude na všechno sám. Nejvíc se obává toho, že přijde nová ataka a nikdo mu doma nepomůže. Na poradě v práci mu záchranku zavolali okamžitě! Pomoc u něj byla do 10 minut, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kdo mu ale sanitku zavolá z domu, když já se vrátím až po osmi hodinách? To už mu asi nepomůže nic a nikdo…

Tento „strašák“ je pro manžela natolik frustrující, že se se mnou domlouvá, abych mu každou hodinu z práce zavolala. Pro kontrolu. Že je v pořádku, že se nic neděje. Je to jeho nápad a já souhlasím. Telefon má na krku, aby ho měl stále po ruce. Pokud mu zavolám, a on ho nezvedne, budu volání třikrát po sobě opakovat, a pak volám záchranku. Pokud zavolá on a nebude nic říkat (nebude schopen mluvit), volám záchranku také. Pravidla jsou jasně nastavena, což manžela aspoň trochu uklidňuje.

Přichází také s nápadem vyměnit zámek u vchodových dveří, aby se k němu záchranáři vůbec dostali, když bude ležet někde v domě a nebude se moci pohnout. Místo „koule“ chce mít venku kliku. Tento nápad se mi však podaří manželovi vyvrátit, klíče od našeho domu jsou dole v domě od sestry, a tam téměř pořád někdo je. Někdo by jim ty dveře prostě otevřel…

Ráno manželovi vše nachystám, pomohu mu obléci a odjíždím se synem do školy a do práce. Co hodinu mu dle domluvy volám, manžel vždy telefon zvedá, vše je v pořádku. Tedy aspoň pro dnešek ano. Jsem také domluvena s mámou (která v domě u sestry pomáhá hlídat neteř), že se bude za manželem během dne chodit dívat a ohřeje mu oběd, který má manžel v lednici přichystaný. Nezvládl by si jej na stůl donést, vše by rozlil, rozsypal. Nemá zatím stabilitu, ani rovnováhu, má co dělat sám se sebou.

V takto nastaveném režimu fungujeme celkem dobře a intervaly mezi jednotlivými „kontrolními telefonáty“ se pomalu a postupně den ode dne rozšiřují. Manžela vozím na rehabilitaci, cvičí však doma sám, snaží se, co mu tělo dovolí.

Dny pomalu plynou a koloběh denního režimu je stále stejný. Pokroky v rehabilitaci jsou minimální, efekt cvičení pomalý. Už mi pomalu opět přestávají stačit na všechno síly a manžel začíná být protivný. Nejvíce samozřejmě na mne. Maso mu špatně krájím, „neohrabaně“ ho oblékám, při sprchování je problém největší. Kamkoliv sáhnu, tím mu svou nepozorností vždy nějak ublížím, vodu pouštím buď moc studenou, nebo moc teplou – prostě všechno dělám špatně! Tráví velké množství času doma sám, což je nyní problém číslo jedna.

Začíná být zoufalý, litovat se, začíná sám sebe považovat za „nevratného mrzáka“, kterému se svět pomstil snad za všechny jeho hříchy, a tak začíná kolem sebe kopat. Bohužel jsem nejbližší a nejsnadnější cíl, tak to většinou odnáším. Ještě, že tak, ještě, že se „nevybíjí“ na synovi – to by mělo horší dopady… Čím dál častěji mám ale chuť a potřebu poslat ho minimálně „do háje“, a nechat ho v té sprše být – ať se tam třeba rozpustí!!! Nakonec ale vždycky stejně ustoupím, několikrát se nadechnu a „odsloužím“ si své…

Syn má stále tendenci brát tátu jako vždycky předtím – má snahu se s ním škádlit, hrát si, dělat si legraci. Neumí pochopit, že táta nyní není táta, jaký byl. Je z něj úplně jiný člověk, úplně jiná povaha… Každou synovu dobrou vůli k jeho zapojení do hry či běžného života manžel synovi „oplácí“ křikem, který je přímo úměrný naštvanosti a sebelítosti, která mého muže pohlcuje čím dál víc. Atmosféra doma postupně houstne, a mé zdroje energie a neustálé pozitivní motivace již pomalu ale jistě začínají vysychat. I přesto se však stále snažím narovnávat neshody mezi manželem a synem, a oba stále utěšuji, že se to časem určitě všechno spraví a vrátí do normálu.

Manželova úzkost se brzy překlápí do depresí, které jsou čím dál znatelnější. Několikrát denně brečí, jeho zoufalství je hlasité a strach se prohlubuje. Bojí se, že umře. Začíná to opakovat čím dál častěji. „Umřu. Vím to. Všechny prognózy na internetu to tvrdí! Dívala ses, kolik lidí umře do půl roku po CMP? A kolik do roka od ní? A kolik jich zůstane bez následků? Umřu. Vím to. A nebo ze mě bude do smrti mrzák! To raději umřu!“ A tak to jde pořád dokola, den co den…

Nejprve využívám psychoterapeutickou pomoc já, posléze se k ní odhodlá i manžel. Sláva! Trvalo mu to ale o poznání delší dobu, než toto rozhodnutí vnitřně sám přijal. Má psychoterapeutka sehnala pro manžela jiného kolegu (nemůže nás terapií provázet oba), který byl ochoten manžela přijmout i mimo pořadník (v rámci kterého by totiž přišel na řadu nejdříve tak za půl roku). Měl jen jednu podmínku – aby manžel chtěl. A manžel chtěl…

Absolvoval dvě sezení a přešel na lékařskou pomoc. Kontakt na psychiatra manžel získal od známého, chodí k němu sám, domluvil mu s lékařem schůzku. Ještě, že ty známé, kamarády a přátele máme! Manžel dostal předepsané léky, které jsme si (byť až mnohem později) doma přejmenovali na „veselé prášky“. Až ty manžela z depresí dostaly.

Trvalo to celé ale víc, než rok. Rok trápení sebe, okolí, rodiny, rok promarněných negativních myšlenek a emocí. K lékům se manžel dostal až v listopadu, a v únoru se začal jejich účinek naplno projevovat. Od té doby vše nabralo nový, pozitivní směr a obrat. Sláva medikaci! Sláva chemii! Sláva lékařům! Bez psychického zdraví se to fyzické totiž zlepšit nemůže. Nejde to. Není to prostě možné…

S pozitivní motivací a náladou začal manžel dělat viditelné pokroky. Dnes by na něm už nikdo nepoznal, jak těžké postižení po CMP měl. Začal se vracet ke svým zálibám, začal se věnovat oblastem, které měl vždycky rád, které ho těšily. Časem oprášil kolo, lyže, začal hrát biliár. Sjezdový lyžař z něj už asi nebude (i když bych mu to moc přála), ale pro potěchu ducha je každý malý úspěch stejně důležitý, jako úspěch největší. Za pár dnů jedeme do Itálie. Na lyže. Všichni. Co víc si přát???

Levá ruka se spoustu věcí už také naučila, jen v ní manželovi chybí ona pověstná „mužská síla“. Já jí také nemám, tak musíme o to častěji využívat pomoc švagra či kamarádů, potřebujeme-li doma něco těžkého přesunout či udělat. Jinak ale ruka funguje, a to je hlavní.

Jediné, na čem musí manžel ještě nějakou dobu popracovat, jsou emoce. Ty pod kontrolou ještě úplně nemá, ale učí se je znovu ovládat. Někdy je ve své snaze úspěšný, jindy méně. Důležité ale je, že ve svém pozitivním úsilí neustává, a to i přesto, že je už několik měsíců bez medikace. Jsem ráda, že to manžel zvládl. Jsem ráda, že to zvládl syn. Jsem ráda, že jsem to zvládla já. Zvládli jsme to totiž všichni společně!

Dnes je to přesně dva roky a tři měsíce, kdy manžel odjel na poradu, ze které se nám tenkrát domů nevrátil. Dnes je to přesně dva roky a tři měsíce, kdy se nám změnil celý svět. Dnes je to přesně dva roky a tři měsíce, kdy se nám veškeré životní priority a očekávání smrskly na hodnoty prostého bytí a možnosti být spolu. Dnes jsou to přesně dva roky a tři měsíce, kdy jsem pochopila rčení, že „zdravý člověk má milion přání, ale nemocný jen jedno“.

Dnes jsme všichni (relativně) zdrávi, ale přání máme pořád jenom to jedno…

Návodné otázky k části čtvrté:

Jak zvládne daná osoba přechod z institucionální do domácí péče? Kdo se tam o něj postará? Kdo mu pomůže, když budu v práci? Jak se nejlépe bránit proti depresím? Co dělat, když nastanou? Na koho se mám v tomto okamžiku obrátit? Ke komu mám já / daná osoba jít? K psychologovi? K psychiatrovi? Kdy se už daná osoba konečně uzdraví? Uzdraví se vůbec? Jak dlouho to bude trvat? Bude mít trvalé následky, nebo se dá vše napravit?

Co mi v tomto období pomohlo, a co by mi pomohlo ještě více:

V této fázi je potřeba nejvíce trpělivosti, pozitivní motivace a víry v uzdravení. Deprese se prohlubují a je nutná intervence ze strany lékařů či psychologů. Čím dříve jejich pomoc příjde, tím lépe se bude daná osoba uzdravovat. Důležité je to neodkládat! Moc mi pomohl osobní kontakt na psychologickou podporu i zprostředkování terapie pro manžela. Je nutné radovat se z každého zlepšení – byť by bylo minimální. A přitom nečekat zázraky – ty se totiž nedějí…