Na začátku našeho dobrodružství jsem žila v očekávání, že Jirku skutečně z postele zvednu. Hledala jsem na internetu vše, co mi dávalo jakoukoli naději. Příběhy zázraků, kdy se někdo z bdělého komatu dostal třeba po deseti letech, různé alternativní přípravky, ale právě i informace o bazální stimulaci. Prostě cokoli, co mi dodalo klid a vizi, jak postupovat.

A při jednom takovém hledání jsem narazila na výrobek zvaný ultrafiltráty. Jde o peptidy, buď rostlinného, nebo živočišného původu, které cíleně putují do postižených buněk organismu a pomáhají jej napravit. Tyto byly vyráběné někde na Slovensku a kúry byly vyráběny z králičích buněk. Postaveny byly pro plíce, srdce, pohybový aparát, ale i celkovou imunitu a hlavně i mozek! Nemohla jsem pár dní spát vzrušením, že toto je přesně to, co Jirkovi pomůže. A zavolala na uvedné číslo.

S obchodnicí paní Janou jsme si domluvily schůzku v Ostravě, přijela za námi a začaly jsme spřádat plány, jak postupovat. Sama navrhla, že by Jirku použili i pro studii a že pevně věří, že do roka bude chodit i mluvit. Jediný problém byly finance. Dvouměsíční kúra stála kolem deseti až dvaceti tisíc, podle toho, na co se soustředila. A zrovna ta na mozek byla nejdražší. A paní Jana hodlala Jirkou prohnat všechny, ať mu ty zbídačené orgány trochu posílíme. To mi vzalo vítr z plachet, ale jen na chvíli. Přece se nevzdám!

A hlavou mi proletěl nápad: co oslovit kamarády na facebooku, zda by nám pomohli se složit? Představila jsem produkt, sepsala vizi, jak budeme s paní Janou postupovat a na konci byla prosba o malý příspěvek. Říkala jsem si, kdyby mi/nám sto kamarádů pomohlo stovkou, kterou snad pro Jirku obětují, je to deset tisíc a zbytek si třeba půjčím, ať máme aspoň na jednu ucelenou kúru na mozek, no holt na ostatní nevyjde.

Strhlo se ovšem něco pro mě naprosto nečekaného, nádherného a já měla málem infarkt. Za jeden den se vybralo čtyřicet tisíc. Druhý přibyly další desítky, a tak to pokračovalo několik dní. Zpráva se nesla jako pavouk od přátel k jejich přátelům. Peníze nám posílali naprosto neznámí lidé i s krásnými vzkazy a přáními k Jirkovu uzdravení. I teď, když píšu tyto řádky, prožívám znovu to dojetí a lásku, kterou jsem cítila tehdy.

Když už bylo na kontě něco kolem 350 tisíc, začala jsem volat: „Doooooost!“ Až jsem se styděla za to, že jsme tolik dostali a měla pocit, že to nikdy nemohu spotřebovat. Zároveň pár kamarádů muzikantů uspořádalo na ten popud benefiční koncerty a vybraly se na nich další peníze.

A tak jsem mohla milé paní Janě zavolat, že jdeme do toho.

Asi dva roky jsme střídali všechny kúry a bombardovali i Jirkův mozek peptidy z mozků králičích. Ale…zázrak se nestal. Možná, že kdybych vydržela další léta (a se mnou i finance), „něco“ by se stalo, ale měla jsem pocit, že jsme zkusili, přišli, viděli, ale nezvítězili. Když jsem měla na kontě ještě asi sto tisíc, rozhodla jsem se s pokusy skončit a nechat je raději na fyzickou rehabilitaci.

Pojišťovna sice proplácí dvacet minut rehabilitace v nějakých intervalech pro imobilní pacienty, ale bylo to na houby. Sestřička z agentury domácí péče vždy přišla, v rámci té dvacetiminutovky Jirkovi stihla tak akorát zatočit zápěstími a kotníky a běžela dále. Já s ním cvičila v rámci svých možností, ale odcházela mi z toho záda. Ona ta mrtvá váha je docela těžká a měla jsem pocit, že Jiříkova noha váží tak deset kilo.

Klárka mě nakontaktovala na fyzioterapeuty, kteří jezdí do domácností na hodinové terapie, ale bohužel je nutné je platit. Má to nicméně smysl, protože cvičí odborně a specializují se na neurologické pacienty a za hodinu už stihnou projet vše, co se pasivně dá s klientem zvládnout.

Penízky se sice rozkutálely, ale jak se postupem času vše ustálilo, zvládám tuto fyzioterapii platit z rozpočtu a vyjde nám na cvičení aspoň dvakrát týdně.

Ten krásný zážitek se solidaritou, která se strhla na základě prosby o „malou“ pomoc, mě nesmírně nabila nadějí, že už se nikdy nemusím bát, že to nezvládnu. Věřila jsem, že vždy, když bude potřeba, se peníze „někde“ najdou. A opravdu to funguje. Jakmile jsem se přestala bát, jako bychom nastoupili do energetického kolotoče, kde se sice peníze velmi rychle odlévají, ale zase se objevují, když je potřeba. Tu mi přidali na platu, tu mi přišel přeplatek za služby. Tu mi přišlo dramatické vyúčtování s nedoplatkem, ale zase se na účtu objevily autorské odměny. Jen díky kamarádům, ale i úplně neznámým lidem, kteří šli do toho s námi, jsem tuhle energii dovolila nechat proudit. Toto mi vydrželo dodnes. Prostě si nedělám starosti (no a holt když na nás náhodou Vesmír na chvilku zapomene, tak si vše propočítám, upravím výdaje na minimum a zase to zvládneme).

A hlavně ještě jednu důležitou věc mě tento zážitek naučil: říci si o pomoc, když potřebuji. Já byla vždy zvyklá vše řešit sama, styděla jsem se přiznat, že jsem někdy slabá a něco nezvládnu. Byť jsem opravdu zarputilá a hned tak se nevzdám, když je třeba, nejen že přelezu, přeskočím, ale klidně i podlezu, pokud to má smysl, přesto mi mnohokrát bylo do ouvej, ale styděla jsem se to přiznat a zavolat prosté „pomoc“. A najednou mi to přišlo tak přirozené a věděla jsem, že to není ostuda, ale prostě každý máme slabší místa a okamžiky a lidi velmi rádi pomohou s čímkoli, když jim dáš možnost a hlavně VĚDÍ, že tu pomoc potřebuješ. Byla to pro mě velká škola lidské lásky a solidarity.

Facebook jsem použila ještě jednou začátkem roku 2019. Kdyby tehdy už lítal mezi námi nový koronavirus, řekla bych, že jsem pacient nula, protože ten předchozí podzim jsem celý prokašlala.

Kuckala jsem ve dne v noci, dusila jsem se, bylo to protivné a nemoc vždy odcházela, aby se vrátila ještě v horší síle. Neustále jsem chodila za doktorkou a neustále mě poklonkovala pryč, že CRP mám v normě a je to „jen viróza“. Až jednoho dne jsem zakašlala a ucítila v žebrech příšerné píchnutí a od té chvíle nesmírně bolela při každém pohybu. Já doktorce tvrdila, že to musí být zlomené, ale vypoklonkovala mě se slovy, že to není možné, kašlem se žebra zlomit nedají. Ten příběh je docela dlouhý a vlastně veselý, ale zkráceně: konečně mi aspoň dala antibiotika a začala mě „scanovat“ odshora dolů. Na rentgenu to vypadalo, že mám snad pneumotorax. Takže expedice na plicní a patrně mi propíchnou plíci. No strašlivá představa. Ale vše rozhodlo ještě CT hrudníku. Pan doktor mi vesele sdělil, že pneumotorax tam teda není, ale „zde vidíte krásně zhojenou zlomeninu čtyř žeber“.

Nicméně v mezičase celé téhle expedice jsem zjistila, že nejsem schopná s Jirkou vůbec pohnout. Nejen že ten hrudník fakt bolel, ale prostě jsem se zpevnila, použila stotisíckrát omílaný chvat – a nic. Jirka vážil najednou tunu. Musela jsem najít způsob, jak si i indisponovaná poradit a našla na netu speciální klouzavou podložku, na které se s pacienty dá jednoduše manipulovat jak do boku, tak nahoru bez vynaložení námahy. Úplně mě to nadchlo, ale pak jsem zmerčila cenu a upadla do pláče: ten prachsprostý kus, byť speciální látky stál 11 tisíc. A ty já v té chvíli neměla a potřebovala ji fakt okamžitě, protože každý den jsem se různě kroutila, abych Jirku aspoň nějak napolohovala. Tyhle zdravotní pomůcky jsou nesmírně drahé, ale chápu, že se platí jak materiál, tak hlavně nápad.

Tak znovu: poprosit přátele o pomoc s konkrétní částkou, tohle už není taková darda a snad se povede, dva tři tisíce zvládnu někde ještě vyškrábat. Tentokrát jsem založila transparentní účet přímo pro Jirku, aby přátelé měli přehled, jak jsem s financemi naložila. Před lety jsem ještě o takových účtech neměla ani ponětí. Lidé byli opět úžasní a nejen že za dva dny jsem mohla podložku objednat, ale poslali Jirkovi zase mnohokrát více, než jsme potřebovali, asi sedmdesát tisíc. Tehdy už jsem opravdu volala „dost, prosím, už stačí“. Já potřebovala jen na tu podložku. Nicméně peníze nazmar nepřišly, pár nečekaných výdajů nás ještě čekalo a tenhle finanční polštář nám velmi pomohl a ještě máme malou rezervu stále na účtu dodnes.

Samotnou mě překvapilo, jak bezstarostně jsem tehdy výzvu o pomoc vyslala do světa sociálních sítí. Vůbec jsem se nestyděla a byla jsem skoro za to na sebe pyšná. A hlavně – opět jsem věděla, že za zády mám celou eskadronu přátel, kteří mě nikdy nenechají ve štychu a s tím pocitem se žije o mnoho lépe.

Co mi pomohlo:

Nebát se říct si o pomoc. Neumíme to, stydíme se. Ale nikdo nás neodsoudí. Naopak pomůže a ještě bude mít z toho radost. Toť má zkušenost s přáteli. Sociální sítě jsou často peklo, ale právě v takovýchto chvílích ten nejlepší nástroj pro sdílení příběhů. Informace se tu šíří velmi rychle a pavouk je roznese do nečekaných koutů planety a vězte, že najdou toho správného člověka na druhém konci.