Stalo se to tehdy před třemi lety, bylo mi asi čtrnáct, mamce čtyřicet a babičce třiašedesát, takže jsem všechno vnímal a mamka mi o všem říkala. Než se to všechno tak změnilo, žil jsem s mámou v Praze. Měl jsem tu hodně přátel, chodili jsme spolu každý den ven, do kina, hrát hry apod. Taky jsem se hodně věnoval karate a čtení. Samozřejmě jsem pomáhal i doma, chodil jsem na nákupy, uklízel jsem, občas jsem se snažil něco uvařit, ale to většinou nedopadlo dobře. Prostě jsem žil takový ten obyčejný život městského kluka. Ale babi Láďu jsem tolik nenavštěvoval, jelikož bydlí v Jeseníkách v Branné. Takže jsem tam jezdil na letní prázdniny, Vánoce a další svátky a narozeniny.
Všechno se jednou změnilo, když jsem tak přišel domů ze školy a mamce zavolali doktoři, že mají v nemocnici naší babi a že měla CMP, nedokázala chodit ani udržet rovnováhu, měla problém i s udržením rukou, pořádně mluvit, neustále se jí točila hlava a škubala jí pusa. Byli jsme oba dva v šoku, ale mamka zachovala klidnou hlavu a hned přemýšlela jak dál. Po dlouhém telefonátu s tetou Jíťou, sestrou babičky, mi zhruba vysvětlila svůj plán, že bude nejlepší, když se odstěhujeme za babi a budeme jí co nejvíce pomáhat. No nebyl jsem nejvíc nadšený, protože jsem musel opustit své kámoše a místo, které jsem měl tak rád.
Asi týden po „nehodě“ byl náš čas odjezdu. Odjeli jsme docela dost brzo, protože jsme nevěděli, co se bude dít a nechtěli jsme nic riskovat. Všechno okolo bytu, školy, práce a karate bylo vyřízené a už jsem se akorát loučil s přáteli. Když jsme dorazili do babiččina domku, vybalovali jsme, uklízeli jsme, postarali jsme se o zahradu a babiččina kocoura Špeka. Když uplynuly asi čtyři dny, mohli jsme jet za babičkou do nemocnice. Když jsme jí uviděli, byli jsme šťastní, hlavně mamka, a babi vypadala taky moc potěšena. Po asi dalších dvou týdnech, které ona trávila už trénováním, s námi jela domů.
Pořídili jsme babičce vozík a berle, pro lepší transport, dokonce i silnější brýle, protože se jí zrak opravdu zhoršil. Chůzi jsem s ní nejčastěji trénoval doma u tyče, kterou jsme navrtali na chodbu. A byla to opravdu dobrá metoda. Když už na tom byla později lépe, dělali jsme vycházky po zahradě. S vyjadřováním a řečí na tom byla babi kupodivu dobře. Procvičovali jsme to nejčastěji přes čtení knížek, básniček a ranních novin, zpíváním písniček a hlavně jsme si pořád snažili povídat. Tak jsme se s babi i hodně sblížili a zjistil jsem, že toho máme hodně společného. S hygienou a oblékáním jí pomáhala mamka, ale taky jsem jí třeba občas ze začátku pomohl umýt si zuby, učesat se apod. Sice to trvalo a musel jsem se vzdát opravdu hodně věcí, jako přátel, volnýho času, začal jsem dojíždět daleko do školy, to mi bralo i 3 hodiny denně, dávali jsme na babi pořád pozor, nemohli jsme jí ze začátku nechat samotnou postavit, protože by se neudržela, chtělo to velkou trpělivost. Ale babi se začala opravdu zlepšovat. Když udělala zase další krok, dokázala se učesat, řekla nám plynule a srozumitelně větu, nebo se jen usmála, dělalo nám to velikou radost a jako bych na svůj život před tím, ten v Praze, zapomněl a ani mi už tolik nechyběl. Do Prahy jsme si totiž dvakrát za rok zajeli a teď už s námi začala jezdit i babi.
Nejdřív jsem měl hodně velkej strach, babi jsem, že jo vlastně tak dobře neznal. Představa, že musím opustit tak super místo jako je Praha a své kamarády, vzdát se svých zájmů, začít chodit na novou školu, kde taky nikoho neznám, se mi hnusila. Ale hlavně díky mamky, která se s tím vším tak vypořádala, byla tady pro mě a pro babičku. Našel jsem si tady i nové kamarády a oblíbil jsem si výlety v přírodě. To „zlé“ mi takhle dalo i něco „dobré“. Ten hnus a strach se dá překonat a sám i tak nějak zmizí.
Lukáš, 17 let
Zdroj: autentický příběh, ČR. Anonymizováno.