Ahoj, já se jmenuji Petra a chtěla bych vám skrz své zkušenosti ukázat, jak může péče o někoho kladně změnit váš život.
Tedy, jak začít… Je mi 17 let a s péčí jsem se poprvé setkala jako holčička, bylo mi čerstvě jedenáct let, když mou babičku stihla cévní mozková příhoda. Oba mí rodiče pracovali, a tak se o babičku nemohli chodit starat, alespoň ne fyzicky. Rodiče nakoupili veškeré potřebné vybavení a pomůcky pro péči, ale pečovat musel o babičku děda.
Byla jsem sice malá holka, ale už mi docvaklo, že bych mohla dědečkovi s péčí pomoct. Babička po mrtvici nemohla mluvit, špatně se jí chodilo a jedlo. Dědeček byl spíše zvyklý, že se o něj starala babička, a když se teď jejich role prohodily bylo to pro něj dost náročné.
Začala jsem tedy chodit ke svým prarodičům pomáhat. Dědeček zprvu nevěděl, s čím bych mu mohla pomoct, a tak jsem si řekla, že bych mu mohla uvařit lívance, protože ty mě naučila vařit mamka.
Dědeček zrovna koupal babičku, takže jsem měla čas a v tom čase jsem mu připravila lívance.
Když dědeček okoupal babičku, vrátil se zpět ke mně a jakmile uviděl co jsem mu připravila, měl velikou radost. V té době mi sice ty lívance přišly skvělé, je ale dost možné, že nebyly nic extra. To nic neměnilo na tom, že jsem dědečkovi s něčím pomohla a ačkoli to nebyla bůhví jaká pomoc, měla jsem z ní dobrý pocit a dědeček byl spokojený.
Když jsem se ten den vrátila domů a vše povyprávěla mamce, napadlo mě, že bych dědečkovi mohla vařit pravidelně. Poprosila jsem tedy mamku, jestli by mě nenaučila nějaký dědův oblíbený recept, nebo mi aspoň dala kuchařku.
Mamka mi ten den dala recept na guláš a společně jsme jej uvařili.
Když jsem další den šla za dědečkem a dala jsem mu jeho oblíbený guláš, byl celý bez sebe a řekl mi, že jsem kouzelná kuchařka. Udělalo mi to radost, a tak jsem se začala vaření věnovat více.
Čas plynul a dědeček začínal také stárnout a péče pro něj začala být mnohem náročnější. Babiččin stav se sice trochu zlepšil, ale stále to nebylo tak dobré, aby se třeba mohl jít projít, prostě ji nemohl nechat doma samotnou.
Tou dobou mi bylo čtrnáct let a už jsem uměla uvařit většinu receptů z rodinné kuchařky. Jednou jsem takhle šla o víkendu k dědovi a když jsem přišla zhrozila jsem se. Dědeček spal na gauči, všude byl nepořádek a babička seděla počůraná na posteli. Nebyl to pěkný pohled. Ten den, ačkoli to byl větší zásah do mého osobního života, jsem se rozhodla, že budu muset začít k prarodičům chodit častěji a více jim pomáhat.
Začala jsem tedy každý den po škole chodit na návštěvu ke svým prarodičům. Naštěstí nebydleli daleko. Dědeček se staral o babiččinu hygienu a cvičení. Mezitím jsem jim něco uvařila a poklidila v domácnosti. První úklid byl pro mě náročný, protože jsem nevěděla, kam které věci patří a kde všude se má vysávat. Zkrátka takové běžné problémy, ale ty po pár týdnech zmizely. Co ale také zmizelo byly mé dobré známky ve škole a také energie jsem měla méně. Sice jsem byla s dědečkem a babičkou ráda, ale péče, nebo pomoc, kterou jsem jim poskytovala byla dost vysilující a po pár týdnech mě hodně nebavila.
Všechny své trable jsem řekla mamce a ta mi poradila, jak si organizovat čas.
Taky mi řekla, že je důležité najít si nějaký čas pro sebe. Začala jsem každý pátek, kdy mi končila dříve škola, chodit s kámoši do kina a na něco dobrého k snědku a k pití. Peněz jsem na to měla dost, protože mi rodiče dávali kapesné.
Díky toho se mi zase zlepšila nálada a měla jsem opět radost z pomoci prarodičům.
K prarodičům jsem takhle chodila ještě rok. Jednoho dne však babička zemřela. Byla to pro dědečka velká rána, protože péčí o babičku strávil spoustu let. Mě bylo smutno hlavně proto, že se babiččin stav v průběhu let zlepšil jen minimálně. Od mrtvice babička skoro nemluvila, nechodila, vlastně jediné, co se za celou tu dobu péče zlepšilo byl příjem potravy. V ten moment mě napadalo, jestli to vše mělo nějaký smysl, jestli jsem to vše nedělala zbytečně. Když jsem nad tím přemýšlela došla jsem k závěru, že to zbytečné rozhodně nebylo.
Díky toho, že jsem k prarodičům chodila, jsem se naučila skvěle vařit a dostala jsem se bez problémů na střední, na kterou jsem chtěla. Hodně jsem se dozvěděla o historii, protože dědeček mi pořád něco vyprávěl. Taky jsem se naučila, že není důvod se stranit lidí s nějakým tělesným znevýhodněním.
A co je pro mě nejdůležitější, že ačkoli to babička neříkala, tak jsem na jejích očích viděla, že díky mým návštěvám byla mnohem šťastnější a veselejší.
K dědečkovi jsem nepřestala chodit. Dvakrát v týdnu mu chodím uvařit a uklidit. Společně sledujeme filmy a hrajeme karty. Hodně si povídáme a vzpomínáme na to, jaké to bylo pečovat o babičku, protože ačkoli to bylo náročné, máme z péče i spoustu společných pěkných zážitků.
Petra 17 let.
Zdroj: převzato a upraveno z FB, Stroke Caregivers Support Group, 2021.