Ahojky, jmenuji se Radek a podělím se s vámi o svou zkušenost s pečováním o někoho po cévní mozkové příhodě.
Když mi bylo 12 let měla moje mamka mrtvici. Kvůli mrtvici přestala mamka chodit a měla problémy s pamětí.
Byl to pro mě šok, protože jsem nic takového nečekal. Moje první reakce na celou situaci nebyla nijak dramatická. Jakmile mi taťka řekl, co se mamce stalo, začal jsem si hledat informace o tom, co je to mrtvice – cévní mozková příhoda, jaké může mít projevy a jestli se z ní člověk může zotavit. Vše to na mě dolehlo až v nemocnici, kam jsme šli mamku navštívit. Viděl jsem mamku, jak tam jen unaveně leží, kouká a v tu chvíli jsem na sobě pocítil jakousi úzkost.
Vůbec mi nebylo jasné, jak se z tak silné ženy, která se o nás všechny starala, stala najednou taková slabá a unavená chudinka.
V nemocnici jsem už o ničem ani nepřemýšlel a jen jsem se k mamce tiskl a tulil.
Další den jsme se sešli celá rodina – já, taťka, babička, dědeček, strejda, teta a sestřenka Bětka. Probírali jsme, jak to teďka bude fungovat, kdo s čím pomůže a vysvětlovali jsme si navzájem nejasnosti. Nakonec jsme vytvořili takový plán, podle kterého jsme se o mamku, jakmile se vrátila z nemocnice, starali.
Já jsem se sestřenicí chodil nakupovat a začali jsme více uklízet. Můj taťka se staral o mamku, co se týče hygieny a rehabilitace. Teta se strejdou a babička s dědečkem se postarali o nákup nějakých pomůcek a nového oblečení.
Předtím, než se mamka vrátila domů jela ještě rehabilitovat do lázní. Tam se její stav celkem zlepšil. Sice stále nemohla chodit, ale její paměť byla zase v pořádku. Taky měla trochu více energie, než jak jsem ji viděl v nemocnici.
Mamka se vrátila z lázní a náš plán péče se začal uskutečňovat.
Já a má sestřenka jsme chodili nakupovat a uklízeli jsme. Péče mě díky rodinné spolupráci nijak více neomezovala.
Takto v klidu to fungovalo pár let, mámin stav se zlepšil, akorát nemohla chodit. Na vozíku jsme ji brali do parků a na procházky.
To, že se doma staráme o mamku, mi dělalo větší starosti poprvé, když jsem se zakoukal do jedné holky. Kvůli péči jsem se jí nemohl tolik věnovat a zároveň jsem měl obavu, že když se o tom, že se starám o mamku dozví, nebude se mnou chtít být.
Hrozné na tom bylo i to, že jsem tuto svou starost nemohl probrat s mamkou, byl jsem zvyklý říkat jí vše, ale měl jsem strach, že by ji to mohlo mrzet.
S touto mou obavou mi neskutečně pomohla má sestřenka Bětka, která mi řekla, že pokud za to té holce stojím, tak jí stav mé mamky nebude dělat problém.
Den na to, jsem se té holce o péči svěřil. Pamatuji si, že jsem v ten moment byl hrozně nervózní. Nakonec se ukázalo, že nebyl pro nervozitu důvod. Vůbec jí to nevadilo, naopak se jí líbilo, že jsem tak hodný a starám se.
Teď je to má přítelkyně a nejenže jí mamčin stav nevadí, ale dokonce mi s péčí pomáhá. Chodíme společně s mamkou na procházky a je to fajn.
Radek 18 let
Zdroj: autentický příběh, FB ČR/SK. 2021.