Ahoj, jmenuji se Tomáš a je mi 16 let. Pečujícím jsem se stal, když mi bylo deset. Pečuji o svou maminku společně s ostatními členy rodiny a chtěl bych se s vámi podělit o svůj příběh.
Jednou jsem se vrátil domů ze školy a když jsem otevřel dveře, uviděl jsem taťku s babičkou a sestrou. Už na mě asi čekali.
Taťka si mě vzal stranou a vysvětlil mi, co se mamce stalo. Řekl mi, že se teď budeme muset o mamku starat více my, aby se zase uzdravila. Taky mi pověděl, že k nám bude více chodit i babička.
Byl jsem zmatený a z toho, co mi taťka řekl jsem toho pochopil jen málo. Chtěl jsem jít za mamkou, a tak jsme za ní společně s babičkou a sestrou zajeli do nemocnice.
Přišli jsme k mamce na pokoj a já jsem začal být smutný. Viděl jsem, že jsou smutní i ostatní, taťka možná nejvíce, ale byl statečný a snažil se to na sobě nedat znát. Do pokoje vešla paní doktorka a začala s taťkou něco řešit. Mezitím jsem šel se svou sestrou a babičkou za mamkou. Spala. Jen tak jsme tam stáli a pozorovali jí. Když pak paní doktorka odešla, přišel blíže k nám i taťka.
Mamka se pomalu probouzela a byla velmi slabá, přesto na její tváři byl vidět malý úsměv. Byla ráda, že nás vidí. Objali jsme ji a začali si vyprávět. Smutek mě opustil a až večer se mi zase trochu zastesklo.
O tři měsíce později se mamka vrátila domů z rehabilitačního ústavu. Byla hodně unavená, špatně mluvila a museli jsme ji vozit na vozíčku. Taťka jí pomáhal do speciálního lůžka, takového toho zvedacího, aby se mohla posadit a napít se, tehdy jsem poprvé pochopil, že věci nebudou stejné jako dříve.
Mamka šla spát a já, sestra a taťka jsme si sedli v obýváku a začali jsme se bavit, jak to teďka bude. Taťka nám znova vysvětlil, co se mamce stalo. Řekl nám, že mamka teď nějakou dobu nebude moct chodit, že s ní budeme muset cvičit speciální rehabilitační cvičení a že mu budeme muset více pomáhat s domácností. Ten den mi to přišlo jako samozřejmost, a tak jsem na to bez jakýchkoli výhrad přikývl.
Já jsem měl pomáhat s menšími nákupy, vyzvedáváním léků a lehkou pomocí v kuchyni. Taťka s babičkou mamce pomáhali s hygienou a dělali větší nákupy a sestra vařila a pomáhala mi se školou.
Na začátku se to vše dalo zvládat, ale po roce a půl, už mi sestra se školou tak nepomáhala, na větší nákupy jsem musel začít chodit já a celkově mi péče kolem mamky začala brát více času, a tak jsem musel opustit hokejový klub.
To bylo asi poprvé, co mi péče o mamku nějak více výrazně zasáhla do života.
Po dvou letech společného pečování jsem již odkoukal rehabilitační cviky, které s mamkou dělal taťka a začal jsem s mamkou cvičit taky.
Cvičení s mamkou mě začalo dost bavit, mamka totiž už v té době zase celkem dobře mluvila, a tak se z toho stala taková naše chvilka.
Když to byly pomalu tři roky, co se to mamce stalo, její stav se mnohonásobně zlepšil. Mamka už zase mluvila, ušla pár metrů o holi, ale co je hlavní, měla lepší náladu.
Teď už nás péče tak nevysiluje, mámin stav se už zlepšil a můžu se už věnovat i více sobě.
Péčí o mamku jsme se toho hodně naučili a jako rodinu nás to dost sblížilo.
Začali jsme spolu hrát dost stolních her a sledovat společně filmy a seriály.
Někdy má mamka i horší dny a potřebuje více pozornosti, ale tyto chvíle jsme se naučili zvládat.
Tomáš 16 let.
Zdroj: autentický příběh, anonymizováno. 2021.